Alpinum (nebo alpinarium, alpská zahrada) je botanická zahrada specializující se na sběr a pěstování skalniček rostoucích přirozeně ve vyšších nadmořských výškách na celém světě, jako například na Kavkaze, v Pyrenejích, Skalnatých horách, Alpách
a Himálajích.
Alpinum se snaží napodobit podmínky ohledně místa původu rostlin , například velké kameny a štěrková lůžka. Jednou z hlavních překážek při vývoji alpina jsou pro rostliny nepříznivé přírodní podmínky, které existují v některých oblastech, zejména mírné nebo kruté zimy a velké množství srážek (např. Spojené království a Irsko). Tomu lze zabránit pěstováním rostlin v alpiniových sklenících, v nichž je snaha o reprodukci ideálních podmínek. První opravdové alpinum bylo vytvořeno Antonem von Kerner Marilaun v roce 1875 na hoře Blaser v Rakouském Tyrolsku v nadmořské výšce 2190 metrů nad hladinou moře. Mezi typické rostliny rostoucí v alpinu patří:
§ Androsace
§ Campanula (alpské druhy)
§ Dianthus (alpské druhy)
§ Gentiana
§ Globularia
§ Leontopodium
§ Pulsatilla
§ Primula (alpské druhy)
§ Ranunculus
§ Saxifraga
Pro stavbu alpské zahrady jsou nutné nejen rostliny-skalničky, ale i jiný materiál, jako jsou třeba kameny různých velikostí i tvarů ve vhodné výškové gradaci. Alpská zahrádka je reprezentantem vhodné kombinace biotické a abiotické formy přírody.
Biotická část je ve své nabídce bohatší. Z oblasti dřevin jsou vhodným doplňkem zakrslé formy borovic, menší převislé smrky, jalovce, plazivé jalovce, vřesy, vřesovce, borůvky, brusinky, traviny a jiné podobné půdně-pokryvné materiály. Výběr a kombinace rostlin je nutno rozvrhnout tak, aby bylo zachováno pravidlo o neustálém průběžném kvetení alpské zahrady v každém čase vegetačního období.
Abiotická část je zastoupena suťovým polem a kamennými skupinami.
Přechodem mezi oběma formami je plocha na které se soustředí kusy starého dřeva, symbol odumírající živé hmoty, která podléhá procesu rozkladu pomocí klimatu a drobných živočichů.
Mineralogie (nerostopis) je vědní disciplína, zabývající se studiem minerálů (neboli nerostů), jejich vnitřní stavbou, vzhledem, fyzikálními a chemickými vlastnostmi, jejich vznikem, výskytem a přeměnami v přírodě. Důležitou stránkou je aplikace získaných znalostí, tj. možnost průmyslového a technického využití v praxi. Mineralogie je součástí geologických věd.
Zdroj: Mineralogie. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, [cit. 2011-10-22]. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Mineralogie>.
Zdroj: VÁVRA, Václav ; LOSOS, Zdeněk . Multimediální studijní texty z mineralogie pro bakalářské studium [online]. Brno : Ústav geologických věd, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 2006, 21. 10. 2011 [cit. 2011-10-22]. Dostupné z WWW: <http://www.sci.muni.cz/mineralogie/index.htm>.
Minerály neboli nerosty jsou anorganické stejnorodé přírodniny. Jejich složení je možno vyjádřit chemickou značkou nebo chemickým vzorcem.
V současné době známe zhruba čtyři tisíce minerálů, jen asi tři sta z nich se však vyskytuje v přírodě běžně. Poznámka: Za minerály považujeme i některé přírodní organické látky (například jantar).
Jantar (zkamenělá organická pryskyřice dávných stromů pocházející z doby před desítkami milionů let; průměrné chemické složení C10H16O)
Zdroj: http://www.sodalit.estranky.cz/fotoalbum/krystaly/krystaly/jantar.-.html
Minerály jsou základní stavební složky hornin, které tvoří nedílnou součást našeho okolního prostředí.
Hornina je (zákonitě se opakující) směs nerostů nebo zbytků organického původu. Může ale být tvořena i jedním jediným minerálem; příkladem může být vápenec. Horniny se rozsáhle podílí na stavbě zemské kůry. Příklady hornin: žula, čedič, břidlice atd.
Šedý krystalický vápenec (lom Vitošov, Jeseník)
Zdroj: http://www.geology.cz/app/museum/m.pl?g=2298&det=A&pitem=402
Studiem hornin se zabývá petrologie. Zkoumá jejich minerální a chemické složení, stavbu, podmínky vzniku apod. Petrologie se všemi svými podobory nám umožňuje pochopit vývoj zemské kůry a pláště, zemského tělesa i ostatních planet.
99 % všech hornin je tvořeno přibližně pouhými 30 minerály. Tyto minerály označujeme jako horninotvorné. Patří k nim například křemen, živce nebo slídy.
Podle původu se horniny dělí na tři velké skupiny:
- horniny magmatické (vyvřelé, eruptivní),
- horniny sedimentární (usazené) a
- horniny metamorfované (přeměněné).
Jak z názvů vyplývá vyvřelé vznikají krystalizací magmatu, přeměněné přeměnou jiných hornin a usazené usazováním zvětralých částic v různých prostředích.
Žula je hornina, která se skládá z minerálů křemene, živce (plagioklas a ortoklas) a slídy (biotit).
Horninový cyklus
Jisté procesy dávají vznik určitým horninám, jiné procesy zase způsobují jejich zánik a vznik jiných hornin. Každý ze tří typů hornin jak byly uvedeny výše se může různými procesy změnit v jinou horninu libovolného typu. Můžeme si uvést příklady: Každá hornina (vyvřelá, metamorfovaná i sedimentární) může zvětrávat a její částice jsou snášeny do míst, kde dojde k jejich usazení a vzniku sedimentární horniny, nebo se může dostat do velkých hloubek, kde dojde k jejímu roztavení v magma, ze kterého může později vzniknout nová vyvřelá hornina, a nebo může být jakákoliv hornina vystavena účinku tlaku a teploty a vznikne nová přeměněná hornina. Dochází tedy k neustálému pohybu látek v rámci zemské kůry a svrchní části zemského pláště.
Zdroj: MATĚJKA , Dobroslav , et al. Mineralogie pro školy [online]. Ústav geochemie, mineralogie a nerostných zdrojů, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2005 [cit. 2011-10-22]. Co je minerál. Dostupné z WWW: <http://web.natur.cuni.cz/ugmnz/mineral/index.html>.
Zdroj: Západočeská univerzita v Plzni Fakulta pedagogická Katedra biologie [online]. 2009 [cit. 2011-10-22]. Petrografie. Dostupné z WWW: <http://www.kbi.zcu.cz/studium/geo/pet.htm>.
TEST petrologie
Hlavní horninotvorné nerosty zemské kůry patří do skupiny nerostů označované (1). Převládající nerosty v hornině jsou označované jako nerosty (2), ty které se vyskytují vždy v podružném množství jsou nerosty zvané (3). Horniny se dělí do tří hlavních skupin podle původu a to na (4), (5), a (6). Vzájemný vztah součástech hornin je (7), prostorové uspořádání, patrné většinou makroskopicky je (8). Vyvřelé horniny utuhlé na zemském povrchu jsou označovány jako (9). Ke světlým nerostům vyvřelých hornin patří především (10) a křemen. Mezi nejvýznamnější horninotvorné tmavé nerosty patří (11), (12) a (13), kromě těchto je v některých významný i olivín. Má-li hornina 44-53 % SiO2 podle chemické analýzy, je to hornina (14). Typickou hlubinnou horninou s převahou alkalických živců a křemenem je (15); na povrchu se stejného magmatu vzniká hornina zvaná (16). Posloupnost vylučování nerostů z magmatu vyjadřuje (17). V něm je posledním členem nerost (18). Pokud je v magmatu málo oxidu křemičitého, namísto živců vznikají z alkalických prvků nerosty označované jako (19); do nich patří např. analcim, leucit a nefelinit. Jsou často výlevné; v Českém středohoří je pro jeden takový typ i český název (20), který je odvozen od zvuku této horniny při úderu. Vyvřelé horniny s převahou tmavých nerostů a konkrétně olivínu jsou tzv. (21). Gabro je hornina hlubinná; na povrchu magma stejného složení utuhne jako (22). Jsou-li v hornině krystaly jednoho nerosty mnohem větší nežli zbývajících nerostů označujeme je jako (23). Výlevným ekvivalentem syenitu je (24), hlubinným ekvivalentem andezitu pak (25).
Zdroj: Západočeská univerzita v Plzni Fakulta pedagogická Katedra biologie [online]. 2009 [cit. 2011-10-22]. Petrografie. Dostupné z WWW: <http://www.kbi.zcu.cz/studium/geo/pet.htm>.
